Kam jsme došli, kdo to ví?

Když jde o peníze, jako by se pravda s láskou někde spustily a nechaly vítězit jiné. Možná to dělají schválně, aby se špatné vlastnosti (a jejich nositelé) v těch penězích utopili. Nebo jsou to masochistky a líbí se jim trpět a dostávat na prdel. Proč by jinak byly tak naivní, když jde o moc a o peníze? Že slabost je síla? Kdo jim to nakukal? A proč tomu uvěřily? Proč se třicet let po pádu socialismu z Litoměřic dozvídáme, že klientelismus a sítě vzájemné podpory mocných jsou tam nesmírně silné a není, kdo by se jim postavil. Takový nehezky hezký ukázkový příklad. Posuďte sami, jestli to u vás máte jako přes kopírák...

Za socialismu nebyly volby. Vlastně byly, ale neměli jsme politické strany. Nebo měli, ale prostě se tenkrát dostávali k moci jen samí divní lidé. Zatímco dnes je všechno jinak a ve volbách vítězí ti nejlepší a nejšikovnější. Například v Litoměřicích zvítězila na podzim roku 2018 v komunálních volbách ODS, když před volbami opakovaně slibovala, že nemocnice zůstane městu. A hned po volbách se tihle šikovní a nejlepší pustili do hledání strategického partnera pro nemocnici. Aby jim pomohl ušetřit peníze, které nemocnice polyká.

A kupodivu, kdosi takový byl okamžitě po ruce. Už dříve měla zájem o nemocnici skupina Penta, které zmařil její převzetí krátce předtím antimonopolní úřad. A po volbách, když v devítičlenné radě města získala ODS sedm míst, jmenovitě pro Mgr. Ladislava Chlupáče, Mgr. Karla Krejzu, Ing. Radka Lončáka MBA, PhDr. Filipa Hrbka, MUDr. Petra Kubce a MUDr. Leoše Vysoudila MBA, ohlásilo zastupitelstvo záměr prodat sto procent akcií nemocnice.

Jistě by bylo zajímavé zjistit, kdo oné straně a těm konkrétním lidem ve volbách pomáhal. Finančně i jinak. Kdo jim třeba nosil tašku a dělal svačiny. Ale to bychom si mohli zkazit iluzi o tom nejlepším z možných systémů, který tu dnes máme, takže... Prostě je to tak, jak to je, a kdo by chtěl změny, je nácek, populista a demagog - a budeme mu mazat příspěvky. Abychom ochránili demokratické principy.

Lidé jsou už dnes natolik otupělí, že i když se o nepotrestaném lhaní a podvodech a zlodějinách mocných dozvědí, nezačnou stávkovat, ani nevyrazí do ulic, demonstrovat své zděšení, ani plivance ani kameny nelétají, žádný křik se neozývá, nikdo neletí z okna ven, prostě jako by všechno bylo v nejlepším pořádku, protože taková je prý demokracie a nic lepšího nemáme.

Ano, za socialismu to bylo příšerné a nikdo rozumný by tu dobu nechtěl zpátky takovou, jaká byla, když si mocní hráli své hry a lidé mohli jen držet huby a krok. Jenže za prašivého socialismu nebylo běžné - a ani možné, aby se pár lidí dohodlo, že jedni budou o majetek pečovat lépe, když ho budou mít ve svých soukromých rukách, a druzí, co ho zatím jen spravovali, to s nimi šikovně, za podmínek výhodných pro obě ty skupinky, provedou. A převedou.

Hele, v tom bude jakási fligna, pomyslel by si nejspíš chlapík z opačného konce republiky. Ale mávl by nad tím rukou, protože u nich mají dost svých vlastních, vzájemně se podporujících mocných flignařů, kterým není jak se postavit.

Fligna je hezké slovo. Přiléhavě totiž popisuje způsob, jakým dnes chytří a šikovní svou chytrost a šikovnost uplatňují. Převod nemocnice na akciovou společnost sice proběhl dříve, ale byl... Podivný? Dnes tedy už možná normální, ale... Podivně normální. Hlasovalo se tajně a veřejnost ani zaměstnanci nemocnice se nemohli účastnit diskuse, v předchozím koncesním řízení také nebyla prodloužena lhůta pro podání nabídek, ač to bylo žádáno a následně i uznáno, což konstatoval a vytkl i antimonopolní úřad, když odmítal privatizaci v roce 2018.

A byl to hlavně krok správným, tedy chytrým a šikovným směrem. Aby se po volbách, s novým zastupitelstvem mohla zastavená privatizace rozběhnou znovu. S novými herci, ale ve staré režii a s pozměněným scénářem.

Jenže kupodivu se v Litoměřicích našlo pár lidí, kterým tenhle způsob politiky nevoněl a chtěli se mu postavit. Věděli, že nemocnice hospodaří vyrovnaně, a nechtěli si to nechat jen pro sebe. Pravda je silná, říkali si a zkusili vyjednávat. To bylo v dubnu 2019. Nikdo se s nimi ale nebavil. Městští zastupitelé prostě měli domluveno a rozhodnuto, jak to bude, a potřebovali klid na takovou tu svoji pořádnou, opravdovou, demokratickou politiku, a zbytečné žvanění by je od ní jen zbytečně zdržovalo. Nemocnici prostě hrozí ekonomická a personální krize, tak je třeba jednat, tvrdili. A jednali. Tvrdě a nekompromisně.

Ti vzpurní lidé ovšem v nemocnici pracovali a věděli, že od roku 2006 hospodaří kladně. A když se jim na zastupitelstvu dostalo místo diskuse a odpovědí jen znuděných pohledů, rozhodli se uspořádat petici a dokázat, že litoměřičtí občané chtějí, aby nemocnice zůstala městu.

Tenhle příběh by jistě šlo podat jako nádhernou ukázku síly lidí, kteří se nevzdávají. Prostě takovou pohádku o nějakém Jeníčkovi a Mařence a dalších, co se pustili do boje s hydrou, ač věděli, kolik má chapadel a že jim samotným zbývá na boj zbývá jen málo času a energie, kterých tolik odevzdávají ve svých zaměstnáních - čímž paradoxně hydru, tedy svého protivníka, živí a dělají stále silnější a mocnější.

Jenže... ono by to působilo, jako když se dřív, za prašivého socialismu psávalo o úspěších a pokroku v boji s jeho nešvary, aby jako všichni věděli, že socialismus je tím nejlepším zřízením, plným úspěchů a pozitivních změn. O chybách v systému ovšem nesmělo padnout ani slovo - a kdo je chtěl hledat a vyslovit, byl vyvrhelem, revizionistou a samozvancem. Ano. Slovník se mění, ale pravidla zůstávají. Stačí navrhnout osobní zodpovědnost a odvolatelnost politiků, nebo cokoli jiného, co by ten "nejlepší možný" systém mohlo narušit, a jsou z vás hned ... Slova se mění, ale obsah zůstává: Nestrkejte nám pracky do našich věcí a nakupujte. Nebo si hrajte na mírný pokrok v mezích zákona, to vám umožníme. Někdy. Na chvíli. Aby jako všichni věděli...

Takže ne, takhle pitomě to nesmí vypadat.

Uspořádat petici, jen tak, po práci, od domácího stolu, místo nakupování věcí nebo zážitků, s tím se v matrixu nepočítá. S nakupování ano, ale abyste někde běhali a sbírali podpisy, s tím moc ne. Ale jde to. Ztuha, s problémy, překvapeními i zklamáními, když vám například někdo odmítne moderovat akci, kde se má o problémech mluvit, s tím, že prý dostává zakázky od města a nemůže si dovolit problémy. Jiné problémy. Aha. A místní plátek včas koupila Penta, takže si v něm lidé mohli číst jen samé "objektivní" informace, a pak také, která celebrita má nová prsa a která se rozvádí, jak to známe ze všech médií. A podobně i radniční zpravodaj, co patří radnici - a nikoli občanům města, to byste se pletli, ten slouží radnici, tedy těm, kterým se podařilo oklamat nejvíc lidí a získali právo vládnout. Po svém. Kouzelná ukázka mediální demokracie. V malém.

Ale podařilo se, dopadlo to, podpisů měli nakonec skoro deset tisíc, takže ohromný úspěch a nadšení organizátoři petici předali Městu. A Město ji vzalo na vědomí.

Aha. Takže... nic?

Prostě to vzali na vědomí.

Vzpurní se ale rozhodli to nevzdat. Když už došli tak daleko, vydali se ještě dál. Za referendem.

Podmínky pro uspořádání referenda jsou sice nastavené tak, aby se (moc) nedalo použít, ale když už ho ti různí náckové a populisté prosadili, tak proč to nevyzkoušet? Přestože už dobře věděli, jak bude náročné jít proti Městu, tedy jeho zastupitelům, kteří si Litoměřice na pár let volbami zprivatizovali. A proti médiím - a skrze média proti všem, co (raději) věří mocným a jejich hlásným troubám. Troubům.

Korupce a klientelismus vládnou a všichni to vědí. I tajné služby to vědí. Vy nám přihrajete solární miliardy a my vám přihrajeme jiné, kterým budeme říkat třeba restituce. Na takové rozhodnutí mají poslanci právo a nikdo je nemůže napadnout, říká Ústavní soud, zatímco jiná jejich rozhodnutí zkoumá a vrací. Papír snese všechno. Cokoli se dá odůvodnit, když vám víc než na vlastní důvěryhodnosti záleží na čemsi jiném. Takže tajné služby čtou pohádky o kufřících s ricinem a nevidí, odkud jsou řízena média a jak jsou vybíráni novináři, aby vytvářeli tu správnou iluzi, ten správný obraz, tu správnou malbu o naší současnosti, tajné služby nevzrušuje rozklad státu a ztrátu důvěry v jeho možnosti a schopnosti, nezajímá je, že ti, kteří mají stát spravovat, už se ani nenamáhají (uvěřitelně) předstírat, že jim jde o obecné blaho, o prospěch celé země a všech jejích obyvatel. Ne, oni vidí největší hrozbu v Putinovi. (Protože Westinghouse prohrává.) A v Číně. (Protože Huawei vyhrává.)

Aha. Asi, jako býval pro socialismus největší hrozbou americký brouk. Tak jistě.

Město začalo v rámci boje šířit mezi lidi fámy, že na provoz nemocnice nemá peníze a pokud ji neprodá, nebude mít na jiné investice, nebo na opravy chodníků a hřišť, a stejně prý odůvodnilo také zvýšení poplatků za kroužky...

Přitom nemocnice neprodělává, říkají vzpurní občané.

Jenže nic není tak jednoduché, jak to vypadá, nahlíženo jedním okem. A odmyslíme-li si volební podvod ODS, kterým to všechno (nově) začalo, můžeme jejich argumentaci brát vážně. S přimhouřením duhého oka. A oni říkají, že město v roce 2016 nemocnici dotovalo 16 miliony korun, v roce 2047 dostala od města 29 milionů a 2018 to bylo 21 milionů.

Takže neprodělávala... díky městským dotacím?

Aha. Na obou stranách prostě bojují zákeřné taktické zbraně a každý si může vybrat, komu uvěří.

Jestli těm, kteří něco jiného říkali před volbami a něco jiného dělají po nich, nebo těm, kteří v nemocnici pracují? Nebo jestli těm, co mohou mít, jako zaměstnanci nemocnice, strach, že v soukromém zařízení půjdou platy dolů a zhorší se pracovní podmínky? ...protože tak to dnes chodí, aby si akcionáři přišli na své. Nebo těm, co chtějí ušetřit peníze dát je na jiné, bohulibé účely? Nebo těm, kteří chtějí v Litoměřicích udržet dostupnou širokou lékařskou péči? Nebo těm, co se za ušetřené peníze chystají nakoupit třeba lavičky, nejlépe za osm set padesát tisíc korun jednu, nebo dát zakázku o sto procent předraženou firmě, která se umí o zisk podělit? Nebo těm, co jen nechtějí riskovat ztrátu dobře placené práce v příjemných podmínkách v místě bydliště?

Každý si musí vybrat sám.

Nikoho tedy zřejmě nepřekvapí, že zdaleka ne všichni rebelům fandili. Někdo se smál, hodně lidí jim nadávalo a mnozí je ignorovali - ale podařilo se. V Litoměřicích žije dohromady 24 tisíc obyvatel a na podporu referenda se podařilo sesbírat celkem šest tisíc podpisů, tedy zhruba od každého třetího dospělého člověka. Přes celý ten nápor v médiích a na sociálních sítích, jaký zná každý, kdo se odváží říkat něco jiného, než co se říkat má. (A smí, podle vůle těch, co se cítí být mocní a co možná brzy vytvoří organizaci pro dozor nad správností veřejně vyslovených názorů, aby pak takoví rebelové nemohli ke spoluobčanům promluvit ani na ulici, protože to, co říkali, se v novinách nepsalo - a tedy to není pravda.)

Referendum je fuj a my fuj nechceme.

V moderních společnostech je přímá demokracie výjimkou a demokracie zastupitelská pravidlem, neboť přímá demokracie prý může fungovat jen při splnění takřka nereálných podmínek, jako je například hromadná a neutuchající participace občanů, kteří jsou na vysoké morální i intelektuální úrovni. A máme vymalováno. Jako by zastupitelé byli na vysoké morální a intelektuální úrovni. Jenže ti prý nemusí rozhodnout jen ano nebo ne a mají poradce a vyjednávání a čas, takže (asi) nevadí, když jsou to zmetci. A je vymalováno podruhé. Nevýhodou přímé demokracie prý je také, že nikdo za přijaté rozhodnutí nenese zodpovědnost. No vida! Kdo by to byl řekl, že zastupitelé (a další) ji skutečně nesou...

Slovy se dá okecat cokoli. Referendum prostě nechceme. My, co tomu rozumíme a víme, jak má demokracie správně vypadat. Například takhle se k referendu stavěl stát, zastoupený Ústavním soudem:

Přestože na vyhlášení místního referenda existoval právní nárok (podle zákona č.298/1992 Sb.), nebylo možno se jej dovolat, a to dokonce ani u Ústavního soudu (viz Usnesení ze dne 25. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 641/2000, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 22, usnesení č. 16.), který dovodil nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, že místní referendum sice spadá pod Čl. 21 odst. 1 Listiny (sub 3.2), čímž garantuje právo participace na konání místního referenda jako formy přímé účasti na správě věcí veřejných a je součástí práva na samosprávu. Ústavní soud ale zůstal na restriktivním stanovisku, když prohlásil, že z Čl. 21 odst. 1 Listiny již není možno dovodit, že toto ustanovení zaručuje i právo takové referendum vyvolat. (Ještě před vydáním tohoto usnesení se --FILIP, J.: Základní pojmy místního referenda. 1997, č. 24, s. 21-- domníval, že prostředkem ochrany navrhovatele proti nevyhlášení místního referenda ústavní stížnost být může. Bohužel, soudci Ústavního soudu se rozhodli, že od toho tam nejsou.) Ústavní pořádek totiž podle právního názoru Ústavního soudu nezná tzv. lidovou iniciativu, tedy ústavně předepsanou (a tím zaručenou) proceduru, kdy je možno sebráním jistého počtu podpisů iniciovat konání (místního) referenda. Takže pokud neexistovalo, dle citovaného rozhodnutí, ústavní právo vyvolat místní referendum, tak se na něj ovšem nevztahuje ani Čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny, neboť toto ustanovení obsahuje zákaz vyloučení soudního přezkumu pouze u základních práv a svobod a v ostatních případech musíme vyjít z Čl. 36 odst. 2 věta první Listiny, který říká, že ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal legalitu takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. K tomu se vyjádřil - v jiném případě - Nejvyšší správní soud. (Usnesení NSS ze 30. září 2004, čj. 2As22/2004-68; jde o první a současně poslední kasační stížnost ve věci místního referenda, neboť pozdější právní úprava možnost podání kasační stížnosti ve věci místního referenda jednoduše vyloučila.) I Nejvyšší správní soud však setrval na stejném stanovisku, když se ve věci ústavnosti takového řešení odvolal na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu. Musel se ovšem také vyjádřit, zda se skutečně nelze dovolat soudního přezkumu rozhodnutí zastupitelstva o nevyhlášení místního referenda v rámci jednoduchého práva. V této věci byla promarněna velká příležitost. Nejvyšší správní soud sice konstatoval, že existuje veřejné subjektivní právo účasti na místním referendu i jeho iniciování, odmítl ale ochranu těchto práv prostřednictvím obrany proti nezákonnému rozhodnutí nebo nečinnosti orgánů podle dílů prvého a druhého soudního řádu správního.

Prostě když se chce, respektive nechce, dokážou slova objasnit i spravedlnost nespravedlnosti.

(podle rigorózní práce Filipa Riegela, Právnická fakulta Masarykovy univerzity Brno, ročník 2006/07, Místní referendum v České republice z teoretického a empirického hlediska)

Přes všechen odpor bylo referendum nakonec vypsáno. Nikoli však to, které navrhovali vzdorní občané. Město jednoduše vyhlásilo své referendum, nikoli dvoudenní, spojené s volbami, kam by přišlo hodně lidí, ale pouze v jednom dni a s pozměněnou otázkou, protože - každý ví - otázka je nejdůležitější. A dravci se jen tak nevzdávají.

Ale to "už" protestujícím přišla na pomoc jakási vyšší moc. Ano. Nějak se tam totiž objevili odborníci, kteří mají prostředky, mají kontakty a mají i zkušenosti a znají metody, jak vytvořit dojem a prosadit zájem, abyste přitom vypadali křišťálové čistí a krásní. A s jejich pomocí skončilo úspěchem i tohle městské truc-referendum, ke kterému přišla i v jednom dni více než polovina voličů a bezmála všichni se vyjádřili proti privatizaci nemocnice. Téměř všichni litoměřičáci, kteří se k tomu chtěli vyjádřit, tedy chtěli nemocnici v městských rukách. I za tu cenu, že někde budou peníze chybět. A soud, na který se ještě před konáním referenda protestující obrátili, už jen konstatoval, že Město sice mělo vyhlásit referendum protestujících, ale že otázka byla změněna jen mírně a navrhovatelé dosáhli svého, i když jinou než zamýšlenou cestou, a tedy odpadla základní podmínka řízení, jíž je potřeba ochrany práv, a zvonec a konec.

Dopřejme ale ještě sluchu poraženým.

O dotačně-vyrovnaném hospodaření nemocnice už víme své. Dále je zajímavé, že rozpočet nemocnice dělá 800 milionů korun ročně, zatímco město Litoměřice má pro stejný čas k dispozici asi 550 milionů, z čehož na investice zbývá asi 70 milionů. Takže mít nebo nemít dvacet milionů navíc je znát. Hodně znát. A že má město nést zodpovědnost za hospodaření instituce s výrazně vyšším rozpočtem, než má samo, je také... podivné. Sporné, přinejmenším.

Město říká, že vyrovnané hospodaření nemocnic je starost státu a zdravotních pojišťoven. Nemá pravdu? Nemá, říká stát mlčky, pomocí nastavených pravidel. Ve zdravotnictví také rostou platy. Výrazně. Až to začíná být neúnosné, říkají v Litoměřicích. To sice vítají zaměstnanci nemocnice, ovšem nelíbí se to jiným, kteří ty peníze - a je jich čím dál víc - musí dát nějak dohromady. Ale stěžují si takhle litoměřičtí úředníci i na výši a růst vlastních platů? I když, z jejich pohledu jsou oni mnohem, ale opravdu mnohem důležitější než nějaká nemocnice. I to je pochopitelné.

Základní problém je, že se stát nemocnic zbavil a předhodil je slabým, nebo rozhodně mnohem slabším správcům - takže dravci jen v klidu čekají a jemně, nebo i důrazněji nabízejí cestu, jak se protivné přítěže zbavit. Zdravotnictví totiž může být zlatý důl. Když se to vezme chytře a šikovně, za správný konec. A ono se to podaří, oni to ti šikovní lidé postupně za správný konec vezmou. Když stát nastavil podmínky, ve kterých se jiné řešení nenabízí.

Penta už dříve koupila sušickou nemocnici a po pár letech ji prý "vydrancovanou" vrátila městu. Za korunu. Každá nemocnice má totiž obory, které vydělávají, a také ty, které nejsou výdělečné. Je to zvláštní, že zdravotní pojišťovny dovedou takhle "nastavit prostředí", ale je to tak. A nemocnice v soukromých rukách samozřejmě nebude dělat nic, na čem nevydělá, zatímco veřejná nemocnice na něčem vydělá, na něčem prodělá - a nula na konci je dobrý výsledek. Protože taková nemocnice poskytuje službu. Zatímco soukromým firmám poskytují službu různí zastupitelé. Z blbosti, nebo za peníze. Jak kteří. Ať si každý sám vybere, do jaké skupiny patří. A lidé musí za "nevýdělečnou" péčí dojíždět do krajských nemocnic. Ale koho to zajímá, že? My musíme šetřit. Na obyčejných lidech, kde jinde.

Takže rebelové vyhráli a nemocnice zůstala litoměřičákům. I za cenu těch zhruba dvaceti milonů ročně.

Nebo... Ne tak docela. Nemocnice se už dříve stala akciovou společností a jako taková prostě skončila ve zdravotnickém holdingu. To není privatizace, to je... Prostě to není privatizace. Jen ta nemocnice už městu nepatří a město ji neřídí, neovládá, ani neovlivňuje. Protože dravci se jen tak nevzdávají. Vlastně se nevzdávají nikdy. Pokud mají o něco zájem, tak to dostanou. Dřív nebo později. S menšími nebo většími náklady, ale dostanou to. Když budou chtít. A oni chtějí, když jim to něco přinese. Něco jako zisk. Protože oni na to mají prostředky a mají kontakty a zkušenosti a znají metody.

I taková jsou někdy vítězství.

Ale dobrá, lidé se vzepjali a podařilo se jim zrušit prodej nemocnice. A i když ta nakonec přešla pod Krajskou zdravotní, je to pozoruhodný úspěch. Když už ne výhra. A nátlakové organizace mají nové zkušenosti a krásný příběh o tom, jak pomáhají správné věci a jak i dnes může dobro zvítězit, když se lidé snaží. A ten mohou prodat. Krásně. Ve spřátelených médiích, nebo při osobním jednání se jen tak mimochedem pochlubit, z očí do očí, když se vás chystají uštknout. A zamlčet, že přes všechno to úsilí nemocnice dál volně sklouzává do soukromých rukou. Aby tam konečně začala vytvářet zisk. Až v ní bude třeba oddělení plastické chirurgie a (pak možná ještě) celá klinika pro změny pohlaví, neboť to je dnes (málem) základní lidské právo. A na to prostředky být musí. Ale se zlomenou nohou, nebo se zánětem holt budou litoměřičáci jezdit jinam. Než se i tam zmodernizují a promění třeba na kliniku umělého oplodnění pro padesátileté političky a manažerky, které předtím hrdě světu hlásily, že přece nejsou jen vagíny a stroje na děti. A že mají právo!!! A jak jsou všechna tahle nová práva důležitá, nejdůležitější a skoro až svatá, o tom nás přesvědčí právě ty profesionální nátlakové spolky, co mají finance (ze státního rozpočtu a unijních a jiných "společných" fondů) a mají také znalosti a zkušenosti a kontakty, získané díky těm financím, na které mají přece právo, když (tu a tam) pomáhají zoufalcům v (marném) boji s hydrou současnosti. Protože oni dovedou udělat z prdu parfém. A přesvědčit vás, že díky němu máte hezčí prsa. To je jejich práce.

Ono to působí hezky, když se úspěšně vzbouříte proti... Všem. Ale bývá to málo platné. Dravci v tom dovedou chodit. Vlastně létat. Mají k tomu ideální podmínky. Takový už je kapitalismus. Jistě můžete proti nim vytáhnout do boje s pravdou, ale to stačí jen v pohádkách. Ve skutečném světě vždycky vítězí silnější. A sílu dnes dává bohatství. Ani křídla k tomu nepotřebují, těch si můžete nakoupit kolik plechovek chcete, nebude vám to nic platné.

Vlastně i v tom prohnilém socialismu jste mohli měnit svět. Tvořivě budovat a konstruktivně kritizovat. (Jako dnes.) Ale nemuseli jste se dívat, jak ze země odcházejí stovky miliard, které ovšem Unie počítá nám, do našeho bohatství, že už ho prý máme dost a musíme víc platit. Ano. Tak funguje Evropská socialistická unie v kapitalismu.

Dnes můžeme ale vstoupit do politiky. (To šlo i tenkrát.) Mezi tyhle lidi, abychom... jim tam dělali křoví. (Jako tenkrát.) A buď se k nim postupně (potupně) přidat, nebo se zanedlouho znechucení vrátit tam, odkud jsme přišli. Protože pravda nikoho nezajímá, když mluví peníze... (Zatímco tenkrát mluvila strana, to je pravda, v tom je rozdíl.)

Ale kdo ví. Možná jsou pravda i láska dávno zprivatizované. Možná jsou v moci hlídacích psů demokracie a ti je předvádějí jako cvičené opičky v klecích svých médií, aby tančily podle jedněch správných not ty jedině správné tance o tom, koho smíme a musíme mít rádi a koho smíme a musíme nenávidět.

Ale kdo ví, možná se pravda s láskou nedají tak snadno ovládnout a dělají vše pro to, aby jim nikdo nevěřil.

Přinejmenším to tak vypadá...